close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

V.

9. března 2010 v 10:32
Ach vrať se mi dětství v malém černošském ghettu! Ach vrať se mi otče, který si mě řemen každý den bil! Teď bych ti hubu ztřískal, anebo tě ubil - a nebo prosil o výprask delší, protože tehdy jedině sme spolu byli.

Ach vrať se mi tiché dětství, když otec nebyl doma. Na dvorku hrál sem si s míčem a taky s klackama. Byly to větve z vrby, o které babička říkala, že jí přežije. A měla pravdu, i když jen o pár let.

Ale pak sem dostal rakovinu. Bylo to asi smutné. Bral sem to ale nezúčastněně. Určitě bych to prožíval ještě méně, kdybych se nestal obětí masové fóbie. Všichni se báli umřít - a já se jim smál. Smrt je čekala i tam, kam před ní utíkali. Šla jim vstříct. To jen před nebojácnými se sama zachvěla, a pak je mlčky, protože neměla větší moci nad nimi, jen rychle uspala a šla radši jinam...

Ale já nebyl nebojácný. Nakonec ne. To jenom předtím, při nácviku nenacvičitelného.

Hrdina ztrácí odvahu, když ho zrazuje tělo i mysl. A já ji ztratil. A proto přestávám psát. Zbabělí mají mlčet - aby se strach nešířil světem. Je horší než rakovina. Ukazuje svět takový, jaký nebude ani při poslední Apokalypse. I tehdy zemřou jen někteří, a jiní z hrobu vyjdou ven. Na světlo, k Otci. A k matkám jejim. Bude pak radosti, smutku i utrpení, jako jich bylo vždy předtím. Protože zlo není jediným principem světa. Důkazem existence boží je pro mě lehké pohlazení cizí ruky v dobytčáku vezoucího mě dolů na farmu na Jih. Tedy do otroctví. A tedy domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama