Nepřál jsem si zjistit, že to začalo. Bál jsem se toho pořád, ale teď už se nebojím. Začalo to.
Uprostřed bláznivýho letu jsem skončil jako děvka na stole. A kolem mě krysy. Velké i nepatrné. Žraly mou vagínu - vagínu starýho negra, tedy schovánom před zraky vás bílejch heterosexuálních pánů.
Nechtěl jsem si myslet, že je to konec. Plakal jsem bezděky - nad sebou samotným. Nad mojí vinou, jejíž smysl jsem neznal, zato její tíži ano.
Byl to stůl laboratorní, dokonale rovný a tichý stůl. Byl to stůj mého přerodu. Nebyl jsem více již dítětem, uplakánkem malým. Jistěže jsem se cítil teď nejslabějším, jakoby prsty mé nemohly dále už svírat prs života.
Ale to všechno byl jen omyl. Mohl jsem, mohl jsem o to víc, protože jsem umřel.
Nechal sem tedy krysy pokojně trhat mi játra. Nechal sem krysy ať hodují. Co zbyde, to bude ryzí. Dítě nechť si vezmou, a zbude muž.
Nepoznal sem ještě takovou bolest. A ani očistnou slast z ní. Nepoznal sem se tehdy ještě.
Teď již jsem věděl, že tělo mám na cucky, v krvi si smočil nos také vypelychaný kocour mé matky. Věděl jsem už, že se NIKDY NIC NESTANE. A v tom tkvěla má odvaha.
Nikdy se nestane nic: jen smrt, a ta je tichá.
Tedy, co je mi po vás, staří a ustrašení šediví, autority? Co je mi po vás po všech? Světe, nezajímáš mě - já jsem tu sám, a nahý. A umřel jsem.
Konečně sem zjistil, že jsem jen já. Jen na mně záleží. Nebudu-li hledat spásu vlastní duše, celý svět mi bude vztat - a vlastně už mi padá z rukou!
Uprostřed bláznivýho letu jsem skončil jako děvka na stole. A kolem mě krysy. Velké i nepatrné. Žraly mou vagínu - vagínu starýho negra, tedy schovánom před zraky vás bílejch heterosexuálních pánů.
Nechtěl jsem si myslet, že je to konec. Plakal jsem bezděky - nad sebou samotným. Nad mojí vinou, jejíž smysl jsem neznal, zato její tíži ano.
Byl to stůl laboratorní, dokonale rovný a tichý stůl. Byl to stůj mého přerodu. Nebyl jsem více již dítětem, uplakánkem malým. Jistěže jsem se cítil teď nejslabějším, jakoby prsty mé nemohly dále už svírat prs života.
Ale to všechno byl jen omyl. Mohl jsem, mohl jsem o to víc, protože jsem umřel.
Nechal sem tedy krysy pokojně trhat mi játra. Nechal sem krysy ať hodují. Co zbyde, to bude ryzí. Dítě nechť si vezmou, a zbude muž.
Nepoznal sem ještě takovou bolest. A ani očistnou slast z ní. Nepoznal sem se tehdy ještě.
Teď již jsem věděl, že tělo mám na cucky, v krvi si smočil nos také vypelychaný kocour mé matky. Věděl jsem už, že se NIKDY NIC NESTANE. A v tom tkvěla má odvaha.
Nikdy se nestane nic: jen smrt, a ta je tichá.
Tedy, co je mi po vás, staří a ustrašení šediví, autority? Co je mi po vás po všech? Světe, nezajímáš mě - já jsem tu sám, a nahý. A umřel jsem.
Konečně sem zjistil, že jsem jen já. Jen na mně záleží. Nebudu-li hledat spásu vlastní duše, celý svět mi bude vztat - a vlastně už mi padá z rukou!