
Byl sem zasazený.
Ne jak na poli strom a ne jak chaloupka ve stráni. Ale byly to kořeny z mýtů mých dědků, se kterýma jsem se už dlouho nebavil. Ani na pohřeb jsem jim nezašel, abych slova k nim promluvit nemusel.
A já myslel, že bude třeba zaříkání, a ona stačila žena. Vždycky nakonec stačí žena. A svět se pohne. A srdce podle ní.
Nevěděl jsem vlastně, jestli jsem muž a jestli mi nadávají do negrů, teď jsem to nevěděl. Rostl jsem, rostl jsem do země. Hloub, až jsem se málem rouhal proti Otci, který nejhlubší má z kořenů. Ale to mi samozřejmě nedovolil. Nedovolovala mi to příroda, mé srdce by jinak prasklo. Ale na to já byl smělý dost, na to, proniknout někam až mě hlava rozbolí strašlivě a nechce se mi z té bolesti ani žít, jen se oběsit a přestat myslet, přestat zaříkávat.
MAMINKO!
Volal jsem, a přišel jen otec. Černý otec. Aby mě zasadil. Aby mě popravil. Aby mě ponížil.
Je dobře, že nakonec si přisedla ona.
Ale dost už o ní, aby mě nestáhla. Nemůžu pořádně dýchat.
Kde jste mý bratři, kterým má země patří? Kde jsme my všichni, kam jsme se poděli, my, hlasy vší země? Pojďte mi na pomoc, ať zapomenu na smutek osamělého putování! Vytvořím si vás z bláta mých střev, z lesku mého oka, a z vytí psů, se kterými jsem vyl v dětství i dnes! Jsme muži, můžeme se postavit. Tobě, můj pane.
Zabijeme otce svého a nebudeme jako on týrat matku svoji. Pojď, matko, tedy dál - ale mlč! Mlč, jsi žena jen!
A já se roztesknil. Vzpomněl jsem si na muže, kamarády mé z party mojí a viděl sem, jak zradili sme se všichni. Ženy nám vzaly partu, ženy nám vzaly srdce.
Vezmu jablko a hodím ho Otci i Matce do tváře, i Bratřím svým! Pryč s vámi, pryč, zradili ste všichni moje dětství! Půjdu do sadu a nasbírám koš k prasknutí a půjdu a zabiju, zabiju, zabiju!
Nechci už v sadě být! Pryč s jablky!
Svou černou kůži strhnu a ponesu jako štít proti slunci pálivému, aby nevyzradilo tajemství moje! Já ve tmě budu dále žít, nevyzradím vlastní osud. Nevyzradím vinu moji. Že taky zradil sem.
Ne jak na poli strom a ne jak chaloupka ve stráni. Ale byly to kořeny z mýtů mých dědků, se kterýma jsem se už dlouho nebavil. Ani na pohřeb jsem jim nezašel, abych slova k nim promluvit nemusel.
A já myslel, že bude třeba zaříkání, a ona stačila žena. Vždycky nakonec stačí žena. A svět se pohne. A srdce podle ní.
Nevěděl jsem vlastně, jestli jsem muž a jestli mi nadávají do negrů, teď jsem to nevěděl. Rostl jsem, rostl jsem do země. Hloub, až jsem se málem rouhal proti Otci, který nejhlubší má z kořenů. Ale to mi samozřejmě nedovolil. Nedovolovala mi to příroda, mé srdce by jinak prasklo. Ale na to já byl smělý dost, na to, proniknout někam až mě hlava rozbolí strašlivě a nechce se mi z té bolesti ani žít, jen se oběsit a přestat myslet, přestat zaříkávat.
MAMINKO!
Volal jsem, a přišel jen otec. Černý otec. Aby mě zasadil. Aby mě popravil. Aby mě ponížil.
Je dobře, že nakonec si přisedla ona.
Ale dost už o ní, aby mě nestáhla. Nemůžu pořádně dýchat.
Kde jste mý bratři, kterým má země patří? Kde jsme my všichni, kam jsme se poděli, my, hlasy vší země? Pojďte mi na pomoc, ať zapomenu na smutek osamělého putování! Vytvořím si vás z bláta mých střev, z lesku mého oka, a z vytí psů, se kterými jsem vyl v dětství i dnes! Jsme muži, můžeme se postavit. Tobě, můj pane.
Zabijeme otce svého a nebudeme jako on týrat matku svoji. Pojď, matko, tedy dál - ale mlč! Mlč, jsi žena jen!
A já se roztesknil. Vzpomněl jsem si na muže, kamarády mé z party mojí a viděl sem, jak zradili sme se všichni. Ženy nám vzaly partu, ženy nám vzaly srdce.
Vezmu jablko a hodím ho Otci i Matce do tváře, i Bratřím svým! Pryč s vámi, pryč, zradili ste všichni moje dětství! Půjdu do sadu a nasbírám koš k prasknutí a půjdu a zabiju, zabiju, zabiju!
Nechci už v sadě být! Pryč s jablky!
Svou černou kůži strhnu a ponesu jako štít proti slunci pálivému, aby nevyzradilo tajemství moje! Já ve tmě budu dále žít, nevyzradím vlastní osud. Nevyzradím vinu moji. Že taky zradil sem.