
a víte vy co, ještě v tom sadě zůstanu. Ale kvůli vám ne, jen kvůli tomu vzduchu. Tedy kvůli mně samému.
Nemyslete si, že jsem byl osamělý, ani snad to, že ta monstra mě zajímala, vždyť já už je všechny až moc dobře znal, a po hlase poznával. Kdyby mi někdo řekl, ať udělám jejich katalog, nesvedl bych to, my černoši jsme spíše na vooduu než na kategorizaci světů.
Ten vzduch mě ale zachránil, a já se rozhodl posnídat. Myslel jsem, že můj příběh se bude takto dále naivně rozlívat, vůbec jsem nečekal dějový zvrat, a už VŮBEC ne nějaké dobrodružství.
Ale přisedla si ke mně. Ne, nebyl to sexuální symbol ani sexuální objekt. Byla to černá žena, tedy, bílá, ale celá v černém. Seděli vedle mě už předtím dělníci a snídali, ale těm jsem se nevěnoval, nebylo proč, skoro nebyli. Její přítomnost však odstínit nešlo, přebyla dokonce i ten silnej slunce svit, prostě BYLA tak, jak hrom bije, do kostelů bílých i do kostelů černých.
Musel jsem s ní mluvit, ale jelikož nikoho z nás nenapadlo ani slovo, jen jsme se na sebe dívali. A pak už ani nedívali, ale to nevadilo, spíše jsme spolu byli ještě více. No, ve skutečnosti jsme spolu prováděli jakousi němou pantomimu, drobné předklony, záklony, pohyby stranou, pohyby očí, hlava se točí a pak zase netočí.
Bylo to kecání a byla to magie, bál jsem se ale, jak už jsem nebál se dlouho. Prolomit ticho mě samého se jí sice podařilo, do mně se však ještě nedostala, ještě jsem se vzpouzel. Ale už ne na dlouho. Už jsem byl. Skoro. Zasazený.
A pak jsem kvetl. Kvetl a smál se. Rozprávěl jako tichá studánka. Tichá radostná studánka. Jablka se mi v žaludku hnula a promluvila píseň sluného sadu Jihu plného jejich bratrů a sestřiček, kouzelných jablíček.
Chtěl jsem jí prosit a tak jsem mluvil. Mluvil rychle jako myšlenky, a nebo pomalu, jak chcete. Řeč mluví někdy sama pro sebe, a to mě nezajímá. Mě zajímá ticho mezi slovy, ticho, které zaříkává toho, který poslouchá. A někdy ho i uřknout může.
Jak jsem řekl, k tomuhle všemu nejvíce asi patří strach. Strach největší nemá bezmocný, ale PŘISTIŽENÝ. Ano, přistihla mě uprostřed života naprosto nepřipraveného: němého. Němého ke slovu, němého k zaříkávání. Jen plného rouhání proti životu.
A najednou jsem viděl, že i ta jablka nebyla čerstvá a sladká, ale přežvýkaná celým stádem krav, které se hnalo ještě před mým narozením nudnou zemí vyprázdněnou ode všech rýmů a pravých slov.
A najednou jsem viděl, že i ta monstra a tu svou ženu a svou černou kůži s jejími třemi dětmi které měla údajně zasýt jsem si vybájil, abych se zakryl před sebou, abych se zakryl a utekl do lesů (a nebo do sadu). Ukryl jsem se tam a tančil černošské tance intuice a instinktu kolem zdánlivých ohníčků všeho možnýho, jen kloudnýho dřeva nikdy ne!
Nemyslete si, že jsem byl osamělý, ani snad to, že ta monstra mě zajímala, vždyť já už je všechny až moc dobře znal, a po hlase poznával. Kdyby mi někdo řekl, ať udělám jejich katalog, nesvedl bych to, my černoši jsme spíše na vooduu než na kategorizaci světů.
Ten vzduch mě ale zachránil, a já se rozhodl posnídat. Myslel jsem, že můj příběh se bude takto dále naivně rozlívat, vůbec jsem nečekal dějový zvrat, a už VŮBEC ne nějaké dobrodružství.
Ale přisedla si ke mně. Ne, nebyl to sexuální symbol ani sexuální objekt. Byla to černá žena, tedy, bílá, ale celá v černém. Seděli vedle mě už předtím dělníci a snídali, ale těm jsem se nevěnoval, nebylo proč, skoro nebyli. Její přítomnost však odstínit nešlo, přebyla dokonce i ten silnej slunce svit, prostě BYLA tak, jak hrom bije, do kostelů bílých i do kostelů černých.
Musel jsem s ní mluvit, ale jelikož nikoho z nás nenapadlo ani slovo, jen jsme se na sebe dívali. A pak už ani nedívali, ale to nevadilo, spíše jsme spolu byli ještě více. No, ve skutečnosti jsme spolu prováděli jakousi němou pantomimu, drobné předklony, záklony, pohyby stranou, pohyby očí, hlava se točí a pak zase netočí.
Bylo to kecání a byla to magie, bál jsem se ale, jak už jsem nebál se dlouho. Prolomit ticho mě samého se jí sice podařilo, do mně se však ještě nedostala, ještě jsem se vzpouzel. Ale už ne na dlouho. Už jsem byl. Skoro. Zasazený.
A pak jsem kvetl. Kvetl a smál se. Rozprávěl jako tichá studánka. Tichá radostná studánka. Jablka se mi v žaludku hnula a promluvila píseň sluného sadu Jihu plného jejich bratrů a sestřiček, kouzelných jablíček.
Chtěl jsem jí prosit a tak jsem mluvil. Mluvil rychle jako myšlenky, a nebo pomalu, jak chcete. Řeč mluví někdy sama pro sebe, a to mě nezajímá. Mě zajímá ticho mezi slovy, ticho, které zaříkává toho, který poslouchá. A někdy ho i uřknout může.
Jak jsem řekl, k tomuhle všemu nejvíce asi patří strach. Strach největší nemá bezmocný, ale PŘISTIŽENÝ. Ano, přistihla mě uprostřed života naprosto nepřipraveného: němého. Němého ke slovu, němého k zaříkávání. Jen plného rouhání proti životu.
A najednou jsem viděl, že i ta jablka nebyla čerstvá a sladká, ale přežvýkaná celým stádem krav, které se hnalo ještě před mým narozením nudnou zemí vyprázdněnou ode všech rýmů a pravých slov.
A najednou jsem viděl, že i ta monstra a tu svou ženu a svou černou kůži s jejími třemi dětmi které měla údajně zasýt jsem si vybájil, abych se zakryl před sebou, abych se zakryl a utekl do lesů (a nebo do sadu). Ukryl jsem se tam a tančil černošské tance intuice a instinktu kolem zdánlivých ohníčků všeho možnýho, jen kloudnýho dřeva nikdy ne!