close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

XV.

21. dubna 2010 v 10:07
eef
Řekli mi snad, že to neskončí. Bylo to ale neskonale nudné. Neskonale! Nudné!

Nebyl jsem sám se sebou a nebyl jsem už skoro vůbec. Chodil jsem chodbami, ulicemi v mlze, chodil jsem, a ze života se mi ztratily podrobnosti.

Město a poušť a les a slunce a mráz - všechno stejné, všechno nehezké. I dvojník se ztratil, černá kůže mi vybledla, všechno ve mně kvést přestalo. 

Neměl jsem proč plakat - a kvůli tomu jsem plakal. Uvrhl jsem se do nejdelšího spánku svého života, ve kterém jsem nevyřkl jediné slovo. Jenom jsem se pohyboval, trhal jsem nohami ze sna.

A stromy kvetly a pak je káceli a rostly zase stejné jiné. Kolem mého hrobu rašil další svět, další oblaka se hnala nad ním, další a další stíny na něj dopadaly tiše. 

A nebylo v tom nic, bylo to stejné - a na tohle jsem musel zapomenout. Stal jsem se stínem na svém hrobě a do sebe pohroužen jsem snil.

Zahalil jsem se ve veliký plášť a bylo všude rázem ticho. Ani já nebyl, plášť zakryl vše.


A tak jsem vyřkl svoje jméno: NECHŤ ZEMŘU A ZELENÁ NADĚJE SVĚTA SE TÍM OMLADÍ!
 

mám pokračovat nebo ne?

14. dubna 2010 v 15:38
chcete ještě vůbec další mýty?!

pokud ano, napište komentář

nebo se na to vyseru a nic nebude...bez ohlasů nic!!!

XIV.

7. dubna 2010 v 10:37
rwgr
Minuly mi všechny dny a já zůstal zase stát u dveří. Byly pootevřené, ale nechtělo se mi nikam jít. Měly rozvrzané panty, a já zase rozvraznou náladu. Nebyla totiž jistota, vůbec žádné jistoty už nebylo.

Sedl jsem si na práh těch dveří a zkoušel se dívat jinak, než mě učili oni. Než mě učila moje angličtina. Moje negerská angličtina. 

A najednou ke mně ze tmy přišly přízraky, moc krásné přízraky, tuze krásné přízraky. Byly mnou posedlé a já byl posedlý jimi.

Chtěl jsem je vidět, oni se mnou chtěli nechat vidět, a tak se mi ukázali. Byla tma, takže jsem je lépe viděl. Nebo byla tma jenom v mé hlavě?

Nevadí, důležité je to, jak moc byl živí a krásní. Byli celou dobu v tomhle světě, celou tu dobu byli jeho součástí. Byli to živější protějšky a dvojníci věcí světa normálního.

Ozvala se hudba, barvy začaly vířit a tvary tancovat. Ty melodie! Všechny ty vůně! Byl sem docela opojený, celý svět totiž čaroval, čaroval se mnou a já byl dítětem v tom reji překrásném!

Jak jen jsem mohl tak dlouho nevidět? Byly to bytosti tiché a pokojné, v každé věci jich bylo spousta, záleželo jen, jak dlouho jste se dívali. Celý vesmír jimi byl naplněný, celý vesmír dýchal s nimi a jimi. 

Všude bylo najednou jako doma - domácí skřítkové, domácí tvorové, domácí les všude, i uprostřed velkoměsta, les taky na poušti, les na řece i v automobilech massa bílých pánů. Všude voněl les, věčné jaro, věčný pokoj. Zeleň světa se zazelenala naplno!

A já se jen díval a dobře se bavil. trochu jsem se bál, ale když jsem zjistil, že mi neublíží, zpíval jsem s nimi. Zatančíme si, skřítkové milí? Zazpívám vám o sobě a o svým věčným smutku, o svý veliký prázdnotě! O prázdnotě starýho opuštěnýho negra, kterýho nikdo nemá rád a on nemá rád nikoho, než sebe!

Možná se nám černým ukazujou radši. Jsou sami černí, nejsou pro ně bestiáře ani jiné moudré knihy, které mi kdysi ukazovala jedna milá bílá slečinka, malinkatá holčička, která je ještě viděla taky. 

Zaposlouchám se do hudby a odletím s nimi! Budu tam sám, žádný z lidí je nevidí, jen staří blázniví černoši, co vidí Márii nebo ducha, a taky ty všechny děti. A psi, psi tam budou mlátit ocasama po tvářích těch roztodivných bytostí s tváří proměnlivou a hebkou jako vzduch, ba ještě hebčí!
 


XIII.

7. dubna 2010 v 10:05
etet
A padal jsem do příkopu dlouhou dobu. Neměl jsem sílu zaměřit svůj zrak ani na sebe, ani na příkop, ani na ten pád. Jen jsem padal. A zvláštně mi bylo.

Čeho jsem vlastně tím vším dosáhl? Copak má kůže zbělela? Nebo snad zežloutla? Nikoliv, byl jsem to pořád jenom já, starý, obézní černoch. A neměl jsem kam jít, jak z příkopu se vyhrabat.

A tak jsem začal vzpomínat. Na dětství. Cítil jsem vzduch tak, jak jej cítí děti. Čekal jsem něco spolu s dětmi a bylo jasné, že to brzo příjde.

Ale nepřicházelo to, a tak jsem dospěl.

Najednou se nade mnou objevil provaz. Vypadal steřele, ale přeci jsem po něm začal lézt. Byla to námaha, potil jsem se a dýchal ztěžka. Nebylo ani kde spočinout, proto jsem vylezl nejdříve do poloviny a pak se musel zase vrátit na začátek, na dno příkopu. Podruhé jsem vylezl do tří čtvrtin provazu, ale zase jsem se musel vrátit. Věděl jsem, že třetí pokus je mým posledním. Ale vyšlo to. Snad proto, že mi na tom příliš nezáleželo.

Byl jsem nahoře a začal se smát, stejně jako v tom pekle. A hory se zelenaly a doly se naplňovaly živou hlínou mé radosti. A svět byl volný a já mohl lítat zase.

Ale nevyužil jsem toho, už toho všeho bylo až příliš. Chtělo by to začít konečně svůj úkol, povstat a jít s čelem obráceným k svému poslednímu cíli. Co jím ale bylo?

Vypadal jsem zase jako opuštěný malý chlapec. A byl jsem dokonce stejně vyděšený. Neznal jsem cestu, a tak jsem plakal.

Zjistil jsem, že jsem jen slovy, které tekou podle rytmu mé chůze anebo podle toho, jak vzlykám. Měl jsem rytmus, který slábl. Proto jsem už dlouho neslyšel hudbu, která mnou zněla dříve.

Rozhodl jsem se, že to trochu napravím. Proto jsem svolal všechny hudebníky z celého světa. A oni skutečně přišli. A začala se převeliká muzika mé touhy. A snil jsem bujaře, snil jsem lehkovážně! Bylo to krásné, dokud hudba neutichla. Jenomže ona musela utichnout, stejně jako hory a doly a stejně jako mé štěstí. Tedy jsem zase plakal, ale jinak než minule. Tentokrát s nadějí na rtech.

XII.

7. dubna 2010 v 10:05
dssd
Jak ve snu bylo mi a tak jsem se podíval do všech stran. A zjistil jsem, že přede mě jen plachty postavili, a na nich stromy a lidi vtiskli barevně. Hledal jsem nůž a chtěl ty plachty rozbodat, ale žádný jsem neměl. Vší silou jsem do těch plachet tedy začal bušit, a zaznělo veliké dunění.

Ale plachty zůstaly pořád napnuté, a pořád leskle a barevně svítily.

Pocítil jsem bezmoc a chtěl jsem zpět slona, zkusil jsem tedy, jestli ho v kapse nenajdu. Byl tam najednou nůž a na rukojeti byl ten slon, tak jsem ho vytáhnul rychle. Zjistil jsem ale, že už nemám odvahu - zdálo se mi všechno zbytečné.

Usedl jsem tedy do stínu těch plachet a byl najednou na moři. Slané kapky padaly z moře na mne, vysušeného námořníka oblečeného v sepranýchh cárech. Kam jen se vydám, když najednou můžu?

Přešla mě veškerá chuť a usnul jsem. Když jsem se opět probudil, slunce mě stále bodalo do obličeje. Zajímavé, nebyl jsem spálený, a bylo mi vcelku dobře.

Na krku měl jsem pirátský šátek, a tak mě zvesela napadlo, že se na něm objesím. Jen tak, abych tu života chvíli nějak zabil. Vyšplhal jsem tedy na nejvyšší ze stěžňů, na vrcholek přivázal šátek a zlehka se na něm zhoupl dolů. Pak jsem se dusit začal, škubat nohama, potom rukama, a pak jsem byl mrtvý.

Probudil jsem se potom v pekle, a chtěli po mně, abych se škvařil v kotli s ostatními. Vysmál jsem se jim a v té chvíli celé peklo spadlo hřmotně do toho jediného kotle.

Najednou jsem byl zase na louce, a na ohýnku jsem si v kotli vařil masovou polévku. Ty kousky masa mi připomněly čerty z pekla. S chutí jsem se do nich zakousl, byly velmi šťavnaté. Potom jsem opět beztarostně usnul.

XI.

29. března 2010 v 13:20
sc
Možná jsem seděl v kavárně. Bylo tam několik lidí v dýmu. Světlo poněkud ustopilo z místnosti, a já se konečně mohl zamyslet. Hledal jsem svůj název.

Abych nebyl dál prázdým, abych mohl něco říkat. Proto jsem hledal.

Všichni mluvili najednou a já slyšel ta slova. Byly to střípky, z každého rozhovoru dvě tři slůvka, a přesto dávaly dohromady smysl. Mluvila ke mně kavárna, ke mně, černému sběrači jablek. Co jsem jí však mohl odpovědět?

A tak jsem zalhal. Díky tomu mi číšník přinesl na modrém podnose bílého slona. Tento slon mě začal hladit chobotem po vlasech, takže přešla veškerá bolest mé hlavy a já si dokonce pomyslel, že jsem snad skutečně vzhůru.

Byl to pěkný, milý slon. Slon kamarád. A přece i on mlčel - a to jsem si myslel, že on jediný mi bude mít co říci.

Na sobě měl orientální roucha a hned, jak jsem si toho všimnul, začal orientálně zpívat. Jeho hudba ve mně probudila ještě lepší náladu. Zpívali jsme za chvíli spolu. A bylo nám dbbře.

Proč jen jsem už dřív nehledal vyléčení a spíše jsem se bezcílně potuloval myslí?

Pak přišli tři pátrači a zabili slona. Bylo mi smutno a chtěl jsem jim něco říci, ale styděl jsem se.

Hledali samozřemě mě a nesli mi dokonce dary. Byli tak šťastní, že mě konečně objevili.

Chtěli po mě, abych se jim představil svým pravým jménem. To jsem však vyslovil nedokázal, i když jsem ho už tehdy tušil.

Nejprve byli překvapení, pak kvapně všichni odešli.

Zůstali tu však po nich dary. Jeden se mi líbil a ten jsem si nechal. Ostatní jsem chtěl rozdat, když jsem se ale rozhlédl, už nebylo komu.

Přemýšlel jsem, jestli se snad někteří z hostů neschovali pod stůl. V kavárně byla totiž bílá tma. Pomalu jsem se tedy shýbnul a opatně nadzvedl jeden z jemných přehozů zakrývajících stůl, u kterého předtím seděli pátrači.

Pod stolem bylo zrcadlo. A v něm já, a mával jsem. Má tvář se na mně podivně smála. Vypadal jsem jako mrtvý. Vzal jsem tedy veliké kladivo a to zrcadlo rozbil na tisíc střípků. Rozletěly se po celé kavárně, zaplnily všechen vzduch. Nemohl jsem dýchat, tedy jsem otevřel dveře a rychle vyšel ven.

Stál jsem na louce. Prohrábl jsem si vlasy a našel jeden ze střípků. Pečlivě jsem si ho uschoval.

X.

10. března 2010 v 10:08
A v pokoji se ozval znovu smích. Nic si nepamatuji a je mi hořce na srdci. Pálí mě dlaně, kterými jsem bral chleba.

Přišel jsem asi a nevím o tom. Nevím. Konečně však znám svůj úkol: najít své jméno. Říkali mi, že jsem člověk. Říkali mi, že jsem černý. Jsem?

Pokojem kráčí žena. Na temeni hlavy jí roste růže a hlasitě pláče. Jdu za ní, beru jí za ruku. Usměje se koutkem úst. Nevyslyšela ale moje prosby a jde dále.

Potom mi za zády zakřičí pták. Nevím, co je to za ptáka: orel nebo jestřáb? Možná i vrabec, slyšel jsem ho spíš zevnitř než ušima. Možná mi jen zapraskalo na srdci. Poručím, ať se stěny pokoje zkácí. A já výjdu ven.

Les. Už zase les. A pokoj tu není, ani cihla z něho. Copak si jenom počnu bez domova? Jsem černoch, ale jaké mám jméno?

Volám zpět ženu s růží. A taky ptáka. Moje jméno však nevědí, jdou pryč. A já jdu za nimi.

Za chvíli je předběhnu, tak moc chci znát svůj osud! Ale to nestačí, i když je vůle silná, je třeba následovat starší. Tak je to zařízeno. I tady, i tam.

Ženo! Slyším se křičet a ztuhnu. Ona se neotáčí, rychle mizí. Nemůžu ji dostihnout. Což je k vzteku, je tolik krásná, a tolik voní. Možná by mi něco řekla, kdybych jí neoslovil první. Možná by mi dala správné jméno, kdybych já nedal špatné jméno jí.

A tak se rozhlédnu, když už i pták zmizel. Jen ticho a prázdno, a několik démonů - na ty už jsem si zvyknul. Všude prázdno. V lese i ve mně. A já nevím - nevím.

Rozhodnu se. Pojmenuji se sám, dočasně, abych mohl jít dál. Jsem ten, který neví, ale vědět chce. Ještě pořád věřím, že se mi zase ozvou. I když je teď ticho veliké. Ozvou se. Budu je přivolávat.

IX.

9. března 2010 v 10:34
Pak jsem se ocitl v domě velikém. Byl bílý, měl plno vchodů a východů. Lidé ustavičně ven a dovnitř zpátky chodili. Zajímavé, každý vyšel a hned se zas vrátil zpátky. Myslel jsem nejprve, že něco zapomněl asi, ale to ne, vracel se každý pořád stejně dokola. Ti lidé to dělali naprosto samozřejmě. A velmi vážně.

Bál jsem se, a tak jsem šel jednou z chodeb. V ní nebyly ani jedny dveře. Zato plno plakátů, plakátů barevných. Všechny jsem je začal nehty ze zdi seškrabovat, až po nich na zdi zbyly jen papíru cáry. A prožíval jsem neskutečnou slast z toho, že jsem měl za nehty tolik zbytků toho papíru! Dnes jsem poskvrnil hodně lesklého a krásného!

Chodba byla dlouhá a rovná. Jak jsem postupoval, mizely plakáty, a tak už jsem za chvíli neměl co ze zdi škrábat. Zato se objevila malá tmavá okénka. Bál jsem se podívat dovnitř, zato mě to nutkalo do nich hodit všechno, co bylo důležité. Všechny mé doklady, které mi vydali massa bílí páni, všechny mé peníze, všechny mé šaty, všechno, co jsem vlastnil. A hlavně vzpomínky. A tak jsem šel a šel, všechno do okýnek naházel, jen rytíře jsem se zbavit nedokázal, ani toho oblázku.

Nakonec zůstal sem nahým a takřka osamocen, jen se změtí šelem kolem hlavy, které mi do uší foukaly kouřové plameny.

Šel jsem tou chodbou ještě dále.

Najednou chodba skončila. Přede mnou zela bílá zeď, která však byla velmi vysoká. Nahoru jsem nedohlédnul, snad tam ani nebyl strop. A pod tou zdí, docela u zdi, ležel veliký pecen chleba. Byl hnědý a voněl. Dostal jsem na něho velikou chuť. Proto jsem do chleba velmi silně vrazil svou ruku - prorval jsem jí kůru a dostal se až do chlebového srdce. Cítil jsem krásu toho pšeničného masa, začal jsem proto v chlebu ruku rozevírat, prsty roztahovat na všechny strany. Má ruka ovládla plně chleba, rvala ho zevnitř a brala z něj sílu. Až chleba zcela jsem zevnitř rozkuchal, ruku jsem vytáhnul. Byla od krve a bolela mě.

Opět jsem udělal něco strašlivého. Tak jsem se otočil a začal utíkat. Běžel jsem nahoru, velkými skoky, za mnou se hnalo cosi hnusného a rozbředlého, asi snad starý zlý člověk. Vždy, když už se to přiblížilo, trochu jsem vzlétl, pak zas ztěžka dopadl na zem a běžel dál. To se opakovalo a opakovalo. Nakonec jsem se objevil před domem, a když jsem spolu s ostatními milionkrát vyšel a zase se vrátil zpět, byl jsem venku, volný od působení sil Domu.

VIII.

9. března 2010 v 10:33
Ráno mě probudil tvrdý oblázek, na kterém sem usnul bezděky. Byl to můj společník, a já ho halasně pozdravil. Asi se usmál, ale ještě se neobjevoval.

Dnes chtěl sem být silný a něco velikého dokázat. Začal sem zpívat se sluncem a pak sem se odvážil zpívat proti němu. Nebe se zatáhlo a začal drobně pršet. Já nedal znát strach a jel sem. Jel sem do města. Po rytíři zbyl tu kůň a rytíř byl možná v něm, já do města jel.

Ve městě převeliký jarmark byl, přede mou zavřeli ale všechny závory.

U brány řekli mi, že černým je vstup zakázán. Tak sem poprosil koně, aby mě celého snědl, a v jeho útrobách do města vjel sem. Bylo mi v koni teplo a dobře. Nevnímal sem nic, jen rytmus jeho chůze a to, jak srdce naše bila spolu. Opět sem pozdravil rytíře, a poděkoval, poděkoval mu znovu.

Nehleděl totiž na můj nevděk a pomohl mi. Byl to přítel.

Ve městě bylo mnoho lidí, to řekl mi kůň a já se začal bát. Věděl sem, že však nesmím, a proto z koně sem vystoupil. Rozetnul sem mu malou dýkou břicho, kůň naposledy zaržál, a já byl venku. Na sobě krev koně.

Všichni se obrátili proti mě. Všichni ti lidé. Vidlemi, kopým i bodáky. Všichni se obrátili proti mě. A já začal bojovat. Má dýka se zvětšila a já sem sekal po dobu větší než byl celý můj život doposud. Sekal a bodal sem, všechny ty lidi jsem zahubil nakonec. Byli tam staří a já je zabil. Byli tam mladí a já je zabil. Byli tam i dívky a děti. Zabil sem je též.

A pak sem se zhrozeně otřásl. Viděl sem, co sem udělal.

Byl to veliký skutek, sálala z něj má moc. Byl to skutek hodný odsouzení, ale co jsem mohl dělat jiného, než plakat?

Zabil sem je, protože...a já nevěděl proč. Bylo to moje poslání, které sem na sebe sám svévolně vložil.

Nebylo však ještě ztraceno vše. Z mých slz město pomalu povstávalo k životu. Duchové zemřelých se vraceli do rozsekaných těl a prosili mě, abych jim vrátil zpátky ruce a nohy, které sem předtím jim setnul. A já to dělal, ačkoliv nevěděl jak.

Bylo to veliké běsnění mého srdce, a byla to veliká radost nakonec. Zabil sem jednu ze šelem, které mi v hlavě v noci jezdí na velikých strojích. Zabil sem ji, a bolest mé hlavy se trochu zmírnila.

VII.

9. března 2010 v 10:33
A teď jsem věděl kam jít. Nedíval sem se a nemyslil. A rytíř šel za mnou. Tiše, většinou sem ho nevnímal.

Avšak cožpak člověk může volně dýchat, když má v zádech stín?

Rozhodl sem se o tom s rytířem promluvit, ale když sem se otočil, v té chvíli zmizel. A zbyl po něm oblázek. Slunce na něm kreslilo mřížky. Snad se ještě objeví.

A zase sem byl sám.

Ptal sem se, co mám dělat, a točil sem se na všechny strany a hlava mě bolela. Střídavě sem ten oblázek do kapsy bral a zase ho z ní vyhazoval ven, na tvrdou zemi.

Usedl jsem na chvíli na pařez veliký, v strašlivém napětí. Všechny mé svaly, hlavně ty na nohou, byly ztuhlé tou nerozhodností.

Mám být sám a volně dýchat - nebo mám spojence mít?

Jistě sem musel rozhodnout, ale oddálil sem to rozhodnutí na později, pro dnešek sem byl vysílen.

Tedy sem ulehl a prosil duchy lesa, abych ve spánku nezemřel nebo mi neshořela duše. Taky sem prosil Bílou krásnou paní, aby mi dala políbení. Dostalo se mi ho: ucítil sem pohlazení přesně uprostřed mého čela a pak na skráních, tam, kde mi vlasy už začínaly šedivět. Každé to políbení přišlo jen jednou, a přesto jsem ho cítil třikrát.

A pak sem usnul, samozřejmě.

Kam dál